Paměť

Jednou ze základních podmínek funkce živých systémů, je schopnost uchovávání informací v čase a je základem funkce učení. Aby bylo možné porozumět procesu učení, je potřeba porozumět mechanismu paměti.

Obr. 1, Navrhovaná klasifikace uchovávání vzpomínek v dlouhodobé paměti (Squire, 1990 in Atkinson, 2003)

Explicitní paměť

Je taková, která nám umožňuje vědomé reprodukování specifické informace. Deklarativní část explicitní paměti nám potom umožňuje vědomé reprodukování faktických znalostí. Záznamy můžeme vědomě vyvolávat a představy reprezentovat verbálně či jednáním. Dá se tvrdit, že jednotlivé záznamy popisují okolní svět, a to buď pravdivě či nepravdivě. Zajímavé je, že jednotlivé záznamy jsou kódovány spolu se vztahy mezi sebou.

Implicitní paměť

Nám umožňuje vyvolat informaci, aniž bychom si toho byli vědomi (například doplnění chybějícího písmena ve slově ap.). Procedurální paměť potom umožňuje zapamatovat si naučené dovednosti a automatizované druhy chování (např. pohybové dovednosti). Dále nás bude zajímat explicitní paměť, neboť právě ta vstupuje v činnost při učení, jak je vnímáno v této práci.

Nervový systém má schopnost informace uchovávat po různě dlouhou dobu v zakódované podobě paměťových stop. Tyto stopy jsou potom využívány k tvorbě dočasných spojení v procesu učení. Informace takto zakódovaná může být opakovaně používána, aniž by se poškodily vlastnosti či charakter jejího zápisu. Informace ovšem není ihned po přijetí zapisována na dlouhou dobu. Postupně musí projít různými paměťmi než dojde k její konsolidaci. Podle doby uchování informace v paměti rozeznáváme

Rozdělení podle délky trvání

Podle délky doby uchování informace lze rozeznat několik stadií paměť.

Senzorická paměť

Informace se v ní udrží ve stavu v jakém přišla, nedochází k žádnému zpracování, trvá zlomky sekund.

Operační paměť

Uchovává informace na několik sekund, příležitostně i minut. Má velmi omezenou kapacitu.

Krátkodobá paměť (někdy též střední)

Představuje přechod mezi operační a dlouhodobou pamětí a může uchovávat informace několik sekund až hodin, po této době informace může zaniknout či přejít do dlouhodobé paměti. Způsob, kterým dochází k tomuto přechodu, není zcela známý. Nazývá se fixací či konsolidací. Ke konsolidaci dochází zpravidla pokud je organismus motivován nebo pokud dochází k opakování informace. Pokud dochází k elaboraci informace, dochází k delšímu udržení v paměti a lze tedy tvrdit, že "přestoupila" do krátkodobé paměti.

Dlouhodobá (permanentní)

Uchovává informace na dlouhou dobu, některé dlouhodobé paměťové záznamy jako třeba znalost cizího jazyka či matematiky, jsou uchovávány prakticky na neomezenou dobu. Funkce, která přepisuje informace z krátkodobé paměti do dlouhodobé, se nazývá konsolidace. Informace v dlouhodobé paměti jsou pravděpodobně zakódovány v molekulách RNA a uloženy v buňkách CNS. Konsolidace samotná však nezaručuje uložení informace na neomezenou dobu. Podle síly integrace do již existujících paměťových stop dochází k postupnému zapomínání.

Obr. 2, Přechod informace mezi různými stadii paměti

Operační a krátkodobá paměť

Teoretická představa operační paměti předpokládá, že se jedná o systém s limitovanou kapacitou, který dočasně uchovává informace. Průměrná kapacita operační paměti u dospělého člověka je 7 ± 2 položky a položky jsou v ní uchovány jen po limitovanou dobu, k jejich zapomínání dochází buď v důsledku působení času, či proto, že je položka nahrazena jinou. Kódování u operační paměti není sémantické, ale vědci se shodují na existenci visuální a fonologické smyčky (Baddeley, 2003). Zdá se, že dáváme přednost fonologickému kódování, neboť k tomu, abychom udrželi informaci aktivní, používáme opakování " v duchu".

Aby došlo k uchovávání a případnému vybavování informace, musí dojít ke kódování. Kódovány jsou ovšem pouze informace, které projdou selekcí, což je vlastně "pozornost", kterou věnujeme přijímání informací. Většina selhání paměti je způsobena tím, že informace neprošla selekcí, protože ji nebyla věnována dostatečná pozornost.

Obr. 3, Znázornění funkce krátkodobé paměti.

Dlouhodobá paměť

U činnosti dlouhodobé paměti můžeme rozlišovat kódování, uchovávání, vybavování a případně i zapomínání. Aby mohlo dojít k uložení informace do dlouhodobé paměti, informace musí být uložena v krátkodobé paměti, což znamená, že již museli projít selekcí. Kódování je výrazně nejčastěji významové, ale může být i fonologické či visuální.

Obr. 4, Znázornění funkce dlouhodobé paměti

Kódování

U dlouhodobé paměti dochází hlavně ke kódování informace, které je založeno na jejím významu. Důkazem tohoto jevu je například to, že zapamatovat si obsah knížky je jednoduché, ale reprodukce jednotlivých slov, ač jsme je před chvílí četli je obtížná či nemožná. Informace, které smysl nemají, a přesto si je potřebujeme zapamatovat, je složité zakódovat, proto existují mnemotechnické pomůcky, které jim smysl dodají.

Uchovávání

Ze skutečnosti, že některé zapomínání je způsobeno selháním vybavování, nevyplývá, že je tomu tak u veškerého zapomínání. A je ještě nepravděpodobnější, že všechno, co jsme se dozvěděli, je stále obsaženo v paměti a čeká na správné vodítko k vybavení. Je téměř jisté, že ke ztrátě některých informací z paměti dochází (Loftus a Loftus, 1980 in Atkinson 2003). Informace v lidské paměti jsou organizovány, čím lépe je informace organizována, tím lepší má předpoklad pro uchovávání.

Vybavování

Proces zpřístupnění informace se nazývá vybavení. V případě, že je informace dobře organizována, je vybavování snazší. Tento proces může časově zapadat do krátkodobé či dlouhodobé paměti. Čím je informace častěji vybavována, tím více dochází k upevňování její paměťové stopy. Na základě dosavadních poznatků byly vytvořeny různé hypotézy, které se snaží popsat způsoby upevňování paměťových stop.

V posledních několika desetiletích byla rozpracována hlavně tzv. molekulární teorie paměti. Většina současných autorů se shoduje v tom, že informace se zapisuje a dlouhodobě uchovává v nervové soustavě formou bílkovinné struktury, přičemž RNA slouží jako informační substance pro přenos a odevzdání specifického informačního kódu do buněčného jádra. Biochemická podstata dlouhodobé paměti byla prověřována četnými pokusy.

Funkční hypotéza, která se pravděpodobně uplatňuje v počátečním stadiu vzniku dočasného spojení neuronů, tvrdí, že dochází k plastickým změnám neuronů, které tak zvyšují efektivnost příslušných synapsí jako důsledek posttetanické potenciace. Tyto synaptické "dráhy" jsou pak přístupnější než ostatní.
V průběhu let bylo vytvořeno několik modelů, které popisují vybavování. Některé z nich jsou založeny na prohledávání, jiné na procesech souvisejících s aktivací (Atkinson, 2003).